Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Vlastní tvorba

O jedné slečně...

30. července 2010 v 19:20 | B.A:P.
Byla vyjímečná. Jediná. Tajemná a zvláštní.
Uměla něco, co ostatní neumí. Dokázala to, kdykoliv chtěla. Nikdy nad tím nepřemýšlela, ale její svět byl barevnější, šťavnatější, plný neskutečných okamžiků. Dívala se na svět duhovým oparem. Usmívala se. I na cizí šedivé tváře.
Rozdávala radost. Zadarmo. Jen tak, když se jí zachtělo. Dokázala rozesmát trávu, kapky deště i rozlitou kávu. Po šedivých chodnících tančila růžové spirály. Viděla krásu staré paní i jejího pudlíka, který měl poslední dva zuby. Pohladila na duši rozespalého otrapu v parku. Rozcinkala rolničky v srdcích těch, kteří je tam měli ukryté. A i prázdná srdce najednou chtěla být plná barev, tónů, dotyků.
I velké trápení se zmenšilo, alespoň o kousek. A všechny malé stesky se zdály být malicherné. Proč se neradovat, proč vydat na cestu plnou krásných, jedinečných a dechberoucích okamžiků, které zažívá každý z nás? Přestat se mračit, opustit shon a zaposlouchat se do šumění listů? Nic to nestojí, stačí se trošku snažit.
Ona dokázala prodloužit okamžiky radosti, pohody a lásky. Lidé zvedali hlavu a koukali do mraků tvořících snové obrazy. Kdo se s ní setkal, zapomněl na svůj spěch a podal ruku slunečním paprskům hřejícím nejen na tváři. Její přátelé vypínali počítače a utíkali do zahrad, parků, do lesů poslouchat, cítit, obdivovat a ochutnávat přírodu. Šedivé kouty kanceláří se plnily voňavou mlhou. Ústa chrlící nářky se začínala usmívat. I slzy přestávaly být hořké.
Oddechla si. Pořád jsou to lidé, kteří umí předávat s úsměvem pohlazení po duši. Ještě pořád umí potěšit své přátele a odpustit těm, co jim ublížili. Umí zpomalit, zastavit a jenom se dívat. A divit se, protože všechny ty krásné věci se nedají objevovat ve spěchu, s hlavou omotanou starostmi a problémy.
Usmála se. A zmizela. Její úsměv se ale zahryzl do srdce těch, kteří ho potřebují a předají dál.
Zase se vrátí, protože až tohle všechno zvládnou lidé sami, odejde nadobro do říše víl...

Němý svědek

16. března 2010 v 21:17 | B.A.P.
Tak jsem se rozhodla umístit sem zbrusu novou povídku... Chtěla bych znát názor někoho zvenku, problém je, že to skoro nikdo nečte... Nu což ;) Tady je.
bahno :)
Němý svědek
Otevřel oko. Tma. Ležel v bahně obklopen vlastními zvratky. Nejspíš byly jeho. Neviděl je, ale ten nezaměnitelný pach byl všudypřítomný. Visel v prostoru. Neodbytný. Cítil, jak se celé jeho tělo propadá do vlhké hlíny. Jeho ruce a nohy už se stávaly součástí okolí. Jakoby zapouštěly kořeny. Jako by je hlína trávila. Nemohl se hýbat. Chtěl křičet, upozornit na sebe, volat o pomoc. Z jeho úst pokroucených jako obludný vchod do jeskyně nevyšel jediný zvuk. Otevíral je a zase zavíral. Pár vykotlaných zubů skřípalo o sebe. Po nekonečně dlouhé chvíli urputného snažení se ozval chrapot. Chrapot umírajícího zvířete, chrapot ozvěny staré studny, chrapot bezútěšnosti celého vesmíru.

Brutální pohátky

6. března 2010 v 21:42 | B.A.P.
Dneska jsem jen tak, z nudy při kafi v jedné hospodě (čekala jsem na přítele, až mu skončí trénik - whatever...) sepsala pár moderních pohádek.
Vím, že je to otřepaný téma, předělávat pohádky, ale docela se mi líbí - posuďte sami ;)
I hope u like it...

O kohoutkovi a slepičce
Žili byli kohoutek a slepička. Jak tak zobali zrníčka, kohoutkovi zaskočilo a začal se dusit. Slepička chtěla běžet pro vodu, pak se ale zamyslela nad dnešní rolí samice v moderní společnosti a pípla: "Naser si."
Zanedlouho byl na dvorku nový mladý svalnatý kohoutek plný energie. Byl přitažlivý, zábavný a vždy ochotný potěšit slepičku. Ta si jen šťastně pomyslela: "To jsem ale dobře vyměnila."



O Koblížkovi
Sladký, křehký a pocukrovaný.
Takový byl Koblížek. Ležel v míse se spoustou svých bratříčků a dumal nad tím, jaký je svět venku. "Je to tam taky tak voňavé, nakynuté a plné marmelády, jako tady?"
Čest jeho poslední myšlence. Pak přišel Saturnin...



O pejskovi a kočičce

Pejsek a kočička pekli dort. Pejsek snědl dort i kočičku. Zbyly po ní jen chomáče chlupů, které spokojený pejsek ještě nějakou dobu vykašlával.



O Karkulce
Karkulčin košíček, buchty rozházené po paloučku, flaška vína vypitá. Karkulčina čepička. O kus dál roztrhaná červená zástěrka. Červené kalhotky s bílou kraječkou povlávají ve větru zachycené v křoví. Pod větví smrčku dvě dětské nožičky, jedna bosá, druhá s napůl shrnutou punčoškou v červeném lakovaném střevíčku.
Byl to perverzní vlkodlak.



O Popelce

"Podívej Popelko, co jsem ti přinesl, cestou mě to cvrnklo do nosu."
"Si děláš prdel?! Já chtěla iPhone!!!"



O Smolíčkovi
"To byl Smolíček, co jsme ho minulej tejden okradly a opekly na ohni?", Jezinka odchrchla a zapila to krabicákem.
"A má bejt?", povídá druhá a vajgl zasvítil v šeru. "Dáš si kus jelena?"



O Šípkové Růžence

Šípková Růženka si povzdechla: "Kurva, mě snad nikdy nikdo neopíchá..."



O Krtečkovi

Krteček měl krásné nové kalhotky s kapsičkou.
"Buzerante", pravila Krtková a odstěhovala se.

Psycho na psychárně

12. září 2008 v 15:14 | B.A.P.
Tohle je moje další slohovka, je z jednoho z mých nejtemnějších období... Jen tak pro informaci, asi tři dny potom jsem to zas nezvládla a strávila další dva měsíce v další léčebně. Pustili mě den před štědrým dnem... Aspoň že tak. To pololetí jsem měla 494 omluvených hodin, trhla jsem absolutní rekord gymplu (a to byl založenej za první republiky)...
Mno, přeju pjekný počtení, stojí to za to...
"Za mnoha řečmi nebývá nic, kdežto tam, kde se mlčí, bývá o čem mlčet." (úvaha)

Obrácená naruby a vyždímaná píšu Vám...

10. září 2008 v 17:19 | B.A.P.
Hm, taky máte někdy pocit, jako by vás někdo obrátil naruby a vyždímal? Já dneska teda jo. Je to pjekně na pytel… Mamča mi včera oznámila, že prej si mám pořádně uklidit pokoj, co kdyby tam prej ubytovali návštěvu… Kua, to vám zahýbe sebevědomím. Od čeho že to máme pokoj pro hosty?

O dvouch polonahých Blondýnkách aneb rána jsou zlá

9. září 2008 v 21:48 | B.A.P.
note: Toto jsem psala den po naší slučce, volně navazuje na "Den první (vlastně druhý) mojeho noutbůčka". Překlepy jsou způsobeny zbytkovým alkoholem a mnoha dalšími pohoršujícími a nezveřejnitenými faktory. Přeju pjekný čtení...

Popelnice

17. června 2008 v 8:13 | B.A.P.
Jedna z mých dost ulítlých slohovek, je asi 3 roky stará, můj češtinář mi tenkrát napsal: "Trochu divoké vize, nemyslíš?"
Myslím, ale bavilo mě to. Tak Ať to baví i Vás...

Kniha aneb básníci nemluví

16. června 2008 v 8:29 | B.A.P.
Někdy ve čtrnácti jsem se rozhodla napsat román. Za těch pět let se toho hodně změnilo, ale já na ten začátek nechci sahat, mně se takhle nostalgicky líbí. Tohle je jediné (a ještě pár básní), co je "na papíře", zbytek mám jakž takž pořád v hlavě, ale chybí mi chuť a motivace pokračovat. (I když se Siriael dostávám tvůrčí náladu a hlavně inspiraci - díky Siriael ;) No ale hlavně na to nemám čas... Třeba se rozepíšu... Časem, když se to bude někomu líbit...
 
 

Reklama