Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Němý svědek

16. března 2010 v 21:17 | B.A.P. |  Vlastní tvorba
Tak jsem se rozhodla umístit sem zbrusu novou povídku... Chtěla bych znát názor někoho zvenku, problém je, že to skoro nikdo nečte... Nu což ;) Tady je.
bahno :)
Němý svědek
Otevřel oko. Tma. Ležel v bahně obklopen vlastními zvratky. Nejspíš byly jeho. Neviděl je, ale ten nezaměnitelný pach byl všudypřítomný. Visel v prostoru. Neodbytný. Cítil, jak se celé jeho tělo propadá do vlhké hlíny. Jeho ruce a nohy už se stávaly součástí okolí. Jakoby zapouštěly kořeny. Jako by je hlína trávila. Nemohl se hýbat. Chtěl křičet, upozornit na sebe, volat o pomoc. Z jeho úst pokroucených jako obludný vchod do jeskyně nevyšel jediný zvuk. Otevíral je a zase zavíral. Pár vykotlaných zubů skřípalo o sebe. Po nekonečně dlouhé chvíli urputného snažení se ozval chrapot. Chrapot umírajícího zvířete, chrapot ozvěny staré studny, chrapot bezútěšnosti celého vesmíru.

Tma. Jedno oko. Zamrkal. Ještě jednou. Přes bahno odkapávající z jeho víčka viděl jen tmavé a světlé skvrny. Marně se snažil zvednout hlavu, aby zjistil, kde je. Přišlo mu, že leží před bránou pekla. Nebo přímo v něm. Znovu zamrkal. Skvrny teď byly barevné. Pokusil se protřít si oko, ale ruka zůstávala nehybná jako celý zbytek jeho těla. Zavřel oko. Klap.
Ve tmě pod víčky mu plula obrovská bizarní fosforeskující monstra s hrůzostrašnou anatomií. Stále se vracela a natáčela k němu různé tělesné otvory. Chtělo se mu zvracet, ale pusu měl plnou bahna. Byl svědkem vlastního rozkladu. Přítomen vlastnímu konci. Jedna jediná nekonečně intimní chvíle nicoty. Pach hniloby a zvratků se mísil s vůní smrti.
Náhle se mu s neodbytnou nutkavostí zachtělo zemřít. Hned. Okamžitě. Rychle. Definitivně. Jeho současná existence byla tak nesnesitelná, že mu návrat do nebytí připadal jako poměrně uspokojující alternativa. Stejně už byl napůl pohřben v bahně. Otevřel oko. Zase skvrny. Tentokrát tančily a prolínaly se, mísily a zase oddělovaly. Hra světla a stínu na jeho zmučené sítnici. Na tom bláznivém stále stejném pohybu bylo něco uklidňujícího, cítil, že se paprsky slunce dotýkají jeho obličeje a že možná osvětlují celou tuto potupnou situaci zahrnující především bahno. A jeho. Stíny klouzaly kolem ve svém nekonečném tanci a on cítil, jak ho smrt hladí. Jemně, téměř vyzývavě, jakoby se už nemohla dočkat. Už brzy to přijde, ta chvíle, kdy jeho soupeř vystoupí ze stínu a ukončí tento nerovný boj.
Boj? Chce se mu vůbec bojovat? Snažil se myslet, netušil nic. Kdo je, kde je, co bylo předtím, co bude dál. Potácel se sám a nemohoucí v odporném mikrokosmu plném slizkých otazníků. Bezzvučně několikrát opakoval slovo proč. Otázku, kterou definitivně zodpoví smrt. Ona ji nezodpoví. Ona je ta odpověď. Tma. Chlad. Zánik. Konec. Pouze nasládlá chuť bláta. Ošklivá noční můra, hrůzný výplod fantazie vlastního podvědomí? Možná.
Nevěděl, proč se nedokáže pohnout, své tělo vůbec necítil. Doufal, že je oblečený. Je pouze určitá míra potupy, kterou dokáže člověk za život snést. Když jste tak blízko smrti, že ji prakticky hledíte do tváře, začnou vás zajímat maličkosti. Přišlo mu, že v odporné směsici pachů ucítil vůni květin. Ale i ten slabý závan květinového aroma bezpečně přebyla otázka vlastního ošacení. Přál si mít alespoň kalhoty. Chtěl odejít důstojně, ne nahý. Nahý přijdeš - nahý odejdeš. Ne. Já nechci. Tato myšlenka mu divoce tepala hlavou se sebezničující frekvencí.
A dál? Nic. Něco. Vše. Nevěděl. Nemyslel, prakticky nedýchal. Byl plný bezmoci. Tělo prakticky mrtvé. Jeho vůle se navzdory všemu probrala k životu. Najednou chtěl. Chtěl dělat obyčejné věci, věci, díky kterým by věděl, že žije. Ale jaké? Nemohl si vzpomenout. Přemýšlel, odpověď byla blízko, ale stále mimo jeho dosah. Byla ukrytá v pokroucených oddencích hrůzy z blížící se smrti. Květiny. Vůně. Stále tomu cosi chybělo, cosi důležitého, ten jeden malý kousek, který to propojí. Vůně - nebo to byl pouze nasládlý pach neodvratně se blížícího konce? Chtěl. Zoufale chtěl, ale nevěděl co. Samotné chtění bylo depresivně bezvýchodné. Nic jiného neměl.
Nebyla útěcha. Nebyla naděje. Bylo bahno a byl problém. Problém dost obludný, plný temnoty a rozpínající se jako mlha, aby mu zaplnil veškerý jeho vesmír. Jeho existence byla bahno. Nic jiného zde nebylo. Už si nevybavil ani tu vůni - nevěděl ani, zda vůbec nějaká byla. Zůstala pouze matná vzpomínka na cosi pěkného, která ho opouštěla stejně rychle jako poslední zbytky naděje. Pouze on, ležící v blátě. Závrať. Závrať blížícího se šílenství. Nemohl se nadechnout. Cítil chlad. Jeho oko bylo otevřené, jako by se připravovalo na to, že tak už zůstane navždy. Nic neviděl, utopen v hlubinách své hlavy, zajatec ve víru beznaděje a marnosti. Tupá bolest. Nádech. Hluboký nádech.
Něco. Změna. Nějaký ze zdevastovaných smyslů se začal probírat k životu. Slyšel vítr. Druhé oko, na kterém ležel, štípalo, cítil pod víčkem zadřený písek. Chtěl zvednout hlavu. Zvednout se z bahna vlastního života. Ne. Nehýbal se. Dýchal. Nevěděl. Nevěděl, kdo je a jeho hlava byla stále napůl v blátě. Jeho tělo také. Pohřben zaživa.
V jeho bahnem omezeném zorném poli se začalo cosi pravidelně pohybovat. Mrknul. Několikrát. Pokoušel se zaostřit. Pohyb se zrychloval. Byl jaksi důvěrný, známý, on si ale nemohl vzpomenout, vybavit si, co to je. Na obličej mu dopadl stín. Jeho tváře se dotklo něco studeného. Vlhkého. Ještě jednou. Znovu. Chtěl ucuknout, zvednout se, křičet, utéct. Marně.
Šimralo to. Olízlo ho to. Měl vlhkou tvář. Slyšel štěkot. Jeho mozek se probral. Konečně. Začal pracovat a pomalu si slepoval střípky informací. Trvalo to dlouho, nesnesitelně dlouho. Soustředil se. Víc a víc. Mozek pracoval. Cvak. Zapadlo to přibližně tam, kam mělo. Věděl to. Pes! Je to pes! Pes je přítel člověka! Zachrání mě. Najednou se mu chtělo žít. Stále více a více. Touha po životě přehlušila vše ostatní a rozpínala nad smrtí jasné bílé perutě albatrosa. Vytryskla v jeho hlavě plné beznadějné bažiny pramenem životodárné tekutiny. Zalévala a probouzela jeho vůli. Držel se života ze všech sil, cítil, že je naděje. Chtěl žít, chtěl být zachráněn, chtěl vidět na obzoru pevninu. Opustit toto místo a odpustit. Všem.
Jenom skvrny. Skvrny. Skvrny pozitivní, skvrny příjemné. Přemýšlel, jestli to není jeho pes. Nevěděl.
Nevěděl nic o sobě, kromě své zoufalé situace. Stíny se zase daly do pohybu a na jeho tvář opět svítilo slunce. Ne. Ne. Ne. Vrať se! Ani sluneční svit nezahnal marnost, která se okamžitě jako olejová skvrna rozlila po hladině naděje. Potácel se opět sám ve své hlavě na vlnách zoufalství. Pes ho opustil. Nevracel se. Skvrny zůstaly zlověstně nehybné. Ticho. Volal na něj, aby se vrátil, ale pouze pohyboval ústy jako ryba na suchu. Křičel ze všech sil, ale ticho bylo čím dál hustší. Cítil sucho na jazyku. Snažil se dostat z pusy zbytky bahna. Zbytečně. Byl zase sám. Vzdal to. Vzdal zápas, o kterém dosud neměl ponětí. Vzdal svou touhu žít, svou existenci. S úlevou očekával porážku. Vzdal svůj boj. Nevyjednával. Nesmlouval.
Zase zima. Situace byla neúnosná. Neúnosnější. Nevěděl nic. Neviděl nic. Nebyl. Nic. V hlavě prázdno. Cítil se odvržený, podvedený, ponížený. Zvracel. Znova. Pevně zavřel oči. Chuť bahna a zvratků. Jestli ležel před pekelnou bránou, tak chtěl dovnitř, chtěl zemřít, opustit své zmatené tělo, které nevědělo nic a které ho dovedlo do téhle situace. Tížilo ho. Obtěžovalo, zatěžovalo, způsobilo. Vše. Už nechtěl pozorovat své utrpení. Chtěl dál.
Smrt, přijď si pro mě. Pro mě. Vysvoboď mě, nechci, nechci tu být. Hladina šílenství se opět rozbouřila a pohltila vše. Pryč, kamkoliv, jen mě nenechávej zde. Chrapot. Chrapot vzývající smrt. Chrapot vzývající cokoliv, protože cokoliv bylo lepší než toto. Cokoliv. Jakkoliv. Kamkoliv.
Zemřel. Zemřel zmatený a opuštěný. Opilý měl mozkovou příhodu a zemřel na podchlazení. Jako jeden z davu bezdomovců. Jeden z davu. Bezejmenný. Neznámý. Zapomenutý. Sám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ááája ááája | 26. ledna 2011 v 11:13 | Reagovat

hustýýýý

2 Únorová Únorová | Web | 27. července 2015 v 20:56 | Reagovat

Krása. Smekám..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama