Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Arthur Rimbaud - opravdu prokletý básník

25. června 2009 v 21:50 | B.A.P. |  Básníci
Tak jak jsem slibovala, píšu Vám, milí nečtenáři (je mi hloupé někoho oslovovat, když vim, že to nikdo nečte...) tak tedy píšu článek o asi nejprokletějším z prokletých básníků, o Arthuru Rimbaudovi.

Jeho básně inspirovaly takové hvězdy, jako byl Jimm Morrison (frontman The Doors), v letech osmdesátých pak punkrockery Patti Smith (moje oblíbená) a Toma Verlaina, kteří si od Rimbauda půjčili jeho sexuální nekonvenčnost a obscésnost :)

Koneckonců o tom byl natočen film Úplné zatmění (Total Eclipse 1995) - film se věnuje hlavně jeho vztahu s Verlainem.

Nejspíš je to pro většinu z Vás nuda, já si ale myslím, že nejni na škodu se dozvědět něco o takové osobnosti jako je Rimbaud. Mám ho ráda, skoro stejně jako Baudelaira. Jeho život je jako vystřižený z béčkového hororu říznutého Zkrocenou horou. No, posuďte sami:


Jean-Nicolas Arthur Rimbaud se narodil 20. října 1854 v Charleville. V té době ve Francii vládl Ludvík Bonaparte. Jeho otec byl kapitán dělostřelectva, matka nepříliš bohatá se sklony poroučet. Arthur měl čtyři sourozence, staršího bratra, se kterým chodil do charlevillské koleje, kde ve 14ti letech poprvé zveřejnil svůj text - improvizace latinských veršů od Horatia. Zde začíná jeho období intenzivní tvorby, které oč bylo kratší, o to více bylo intenzivní.

Roku 1871 Rimbaud píše Verlainovi, který ho obratem zve do Paříže. Zprvu bydlí u Verlainovy ženy Mathildy, poté u jeho přátel. Účastní se schůzek básníků, při svém prvním vystoupení přečte Opilý koráb (mimochodem geniální báseň, stojí za přečtení). Jeho agresivní povaha nevzbuzovala sympatie, získal si víc nepřátel než naopak.
Prostopášný život obou básníků budí hněv Verlainovy ženy (stejně stará jako Arthur - tj. o deset let míň než Verlaine), Rimbaud odjíždí z Paříže do Arden, kam mu Verlaine posílá žádostivé dopisy. Nakonec se Rimbaud vrací do Paříže, odkud společně vyrazí do Belgie. V tomto momentu jejich vztah přestává být platonický (kdo to chce polopaticky, tak spolu prostě začli šukat...) Mathilda trvá na jeho návratu, on však s Rimbaudem odjíždí do Londýna. Toulají se, studují angličtinu a žijí v nouzi. Nakonec se Rimbaud vrací do Charlesville, kde se k smrti nudí.

Verlaine se v depresích pokouší usmířit se ženou a žádá Rimbauda, aby za ním přijel. Nakonec spolu opět odjíždí do Londýna. Zde se Verlaine s Rimbaudem rozchází, dojde k hádkám, vyvrcholí to, když Verlaine střelí Rimbauda do zápěstí a jde na dva roky do vězení.

Rimbaud pilně studuje jazyky, hodně cestuje a věnije se obchodu. Jeho cíl je dostat se do Afriky. Roku 1981 zjistí, že má rakovinný nádor v koleni a musí mu amputovat nohu. Rimbaud je zoufalý:"Náš život je mizérie, nekonečná mizérie. Proč tedy existujeme?"

Stará se o něj sestra Isabelle, on touží po návratu do Afriky. Jeho stav se ale zhoršuje a dne 10. listopadu 1891 umírá v Marseille ve věku 37 let. Pohřební průvod na hřbitově v Charlesvillle tvoří pouze jeho matka a sestra.

Ráda bych napsala něco o stylu jeho tvorby, ale mám z něj takový respekt, že se necítím hodna soudit, co napsal. Prostě to chce si něco od něj přečíst. Snad jen pár střípků, jak od něj, tak od jiných, co o něm psali, snad to pomůže nasát tu správnou atmosféru:
"Jean Arthur Rimbaud prolétl mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem svého věku francouzskou literaturou jako meteor, který navždy svým letem poznamenal všechnu poezii."
C. E. Magny, literární historik

"Rimbaud dovedl sjednotit obojí pól byť na vteřinu - pánové, tady se smeká čepice; a hezky hluboko"
F. X. Šalda, literární kritik

Rimbaud sám o sobě (úryvky z dopisů a vyznání):

"Žiji teď co nejzhýraleji. Proč? Chci být básníkem a pracuji k tomu, abych se stal vidoucím. Jde o to, dojíti k neznámému rozrušení všech smyslů. Je to veliké utrpení, ale je nutno být silným, být rozeným básníkem a já jsem poznal, že jsem básník."

"Zapisoval jsem ticha noci, zaznamenával jsem nevyslovitelné, zachycoval jsem závrati."

Rimbaud nebyl ve své době pochoopen. Roztrpčen ve svých osmnácti letech na psaní rezignoval:

"Pokusil jsem se vynalézt nové květy, nové hvězdy, nová těla, nové řeči. Domníval jsem se, že nabývám nadpřirozené moci. Nuže dobrá. Musím pochovat svou obraznost a vzpomínky. Je pohřbena krásná sláva umělce a vypravěče."

Podle jeho názoru mu zbývá jediné:

"Najít si nějakou jinou úlohu a přijmout drsnou skutečnost."

A tak se z básníka stává obchodník.

Netuší, že jednoho dne jako Fénix vstane ze svých básnických popelů a stane se nejvýznamějším obroditelem francouzské i světové poezie.

------- Zdroje -------

Arthur Rimbaud: Cestou bez konce (2008) Z francouzských originálů vybral, přeložil a doslov napsal Gustav Francl.
http://ld.johanesville.net (životopis + fotografie č. 1 a 2)
http://authorscoop.com (fotografie č. 3)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama