Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Beatrix a svícen

24. května 2009 v 23:19 | B.A.P. |  Beatrix
Beatrix vstoupila do místnosti. Plamen svíčky zatančil v průvanu a obrysy stínů se na okamžik rozpily a ztratily svůj tvar. Temnota se prohloubila a přijala do své náruče dívčinu štíhlou postavu. Svíčka osvětlovala jen své nejbližší okolí, hořela přerývavě, sváděla marný boj se sametovou tmou, která prostoupila místnost jako hustý černý sirup. Beatrix stála v nejtemnějším koutě. Čekala. Na tváři se jí mihl nikým nepozorován samolibý úsměv. Užívala si to.

Najednou ticho prořízl tupý úder. Dveře se zavřely se stejnou definitivní platností jako víčka umírajícího. Beatrix stála nehybně, ale každý sval měla napjatý očekáváním. Upřeně sledovala protější stěnu místnosti, spíše ji tušila, než viděla, i když jak si její oči přivykaly na tmu, už se pomalu začínaly vynořovat podrobnosti. Po obvodu místnosti byla vrstva špíny, pavučin a prachu, ve svém naprostém beznadějném opuštění zde ležely střepy skleněných lahví, jejichž zaschlý obsah vytvářel na podlaze hrůzostrašné ornamenty. Zbytek svíčky, stále ještě vyděšeně plápolá a drobnými krůpějemi vosku pokrývá rezavý víceramenný svícen. Místo ostatních svící jsou na hrotech nabodnuty mrtvolky krys. Pach hnijícího masa dodává tomuto místu atmosféru středověké mučírny.
Lady netrpělivě pohodila hlavou, až jí zpod kápě vyklouzly neposedné kadeře havraních vlasů. Vtom se z přítmí, kam Beatrix po celou dobu upírala svůj dravčí pohled, ozval sotva slyšitelný sten plný řezavé bolesti. Úsměv, který se jí rozlil na tváři, by přinutil kohokoliv opětovně zvážit svá stanoviska. Když se Beatrix takto pro sebe usmála, bylo to neklamné znamení toho, že nadcházející události opravdu nebudou příjemné.
Ve tmě se cosi nepatrně pohnulo. Ozvalo se slabé kovové cinkání a zvuk krysích tlapek. Ještě jeden sten plný úzkosti. Úsměv se více a více prohluboval, v mihotavém světle svíčky se její obličej podobal rozšklebené holé lebce. Stála nehybně. Vzduch se zachvěl a bylo slyšet, jak se něčí rozpraskané rty snaží vyslovit otázku. Bylo však slyšet pouze šum, který se víc než čemu jinému podobal zvuku písku v přesýpacích hodinách odměřujících čas, jenž nám byl dán. "Proč?", zazněl vyschlý hlas plný bolesti podobný šumění větru. Beatrix pomalu a rozvážně uchopila těžký svícen a osvětlila bytost, jež jí s největším úsilím položila tu zásadní otázku.
Světlo odhalilo zuboženou dívku napůl ležící na hromadě starých hadrů, které vypadaly jako nasáklé krví. Levou ruku měla zdviženou do výše a připoutanou v masivním okovu. Řetěz, ke kterému byl připoután se spouštěl odkudsi seshora, strop byl zahalen měkkou tmou do pavoučích sítí. Ležící dívka byla nahá, na prstech na nohou měla čerstvé stopy hlodavčích zubů. Ruka vězící v okovu byla poseta krvavými škrábanci, jak se snažila vyprostit. Dívka balancovala na pokraji bezvědomí. Její opuchlé oči odvyklé světlu mžouraly do plamene svíčky. Rty se jí opět pohnuly. Z vysušených rtů jí však vyšel pouze sten. Olízla si rty. Věděla, že dokáže vyslovit pouze jedno slovo, soustředila do něj tedy veškerou svou sílu a naplnila ho svým utrpením tak, že se celá její existence vmáčkla do tohoto slova, "Proč."
Beatrix sfoukla svíčku. Rázem se vše ocitlo ve tmě. Viděla tu dívku jako spletenec zářivě pulsujících vláken. "Odpověď najdeš pouze sama v sobě, já ti ji dát nemůžu. Tato místnost je tvá duše, je odrazem veškerých tvých hodnot, citů a všeho, co se děje ve fyzickém světě." Beatrix potěžkala v ruce svícen. "V této chvíli zrovna pácháš sebevraždu." Rozmáchla se a jednou ranou jí rozpůlila lebku. Krom praskotu kostí nebylo slyšet nic. Krev se vpíjela do starých hadrů.
Beatrix se pousmála. Tak tohle bychom měli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama