Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Proč být jako ostatní, když šílenstwí je tak oswobozující ?

15. dubna 2009 v 23:44 | B.A.P. |  BlaBlaBla
Tak zítra to bude přesně tejden, co mě propustili z blázince. Neměla jsem čas ani chuť něco psát, vztahy v rodině jsou v současnosti docela napnuté... Ale to je fuk, o tom tu psát nechci...
Docela dobře jsem se pobavila, když jsem si po dlouhý době zase přečetla citát mé sestřenice, který tento blog zdobí od jeho založení (jsem stará konzerva, takže design asi jen tak měnit nebudu - tenhle mi celkem vyhovuje, až na těch pár emo plků :). Nemusím tyhle rádoby-emo pózy, ale dneska se to celkem hodí. Ptám se teda znovu sama sebe, je šílenství opravdu osvobozující?

PS: Omlouvám se, ty fotky sou děsný, ale upravim je až zítra... Sem utahaná.

Vzhledem k tomu, že mám za sebou šest různě dlouhých pobytů celkem ve čtyřech cvokhausech, mám pocit, že jsem dostatečně kvalifikovaná na odpověď. A jak zní? Ano i ne. Podle diagnózy. Je to daleko složitější, už se delší dobu chystám sepsat něco jako manuál pro přežití na uzavřeném oddělení psychiatrie. Myslím, že to není až tak špatnej nápad, v dnešní době by nějakej ten týden na cvokárně potřeboval pomalu každej druhej.

Ale už zase utíkám od toho, co chci vlastně psát. Vlastně ani ne tak psát, jako spíš vytvořit malinkou fotoreportáž z mého pobytu v Bohunicích. Největším nepřítelem blázinců je nuda (a pochopitelně projevy vaší nemoci, to se ale ztlumí práškama, případně dostanete koňára do zadku a pospíte si půl dne. Nebo v nejhorším případě elektrošok). Jenom tak na srozuměnou - na psychiatrických klinikách bývají pacienti dobrovolně - je to obecně lepší než trpět pod tíhou svojí nemoce. Moje pocity večer před tím, než jsem šla do nemocnice (se zprávou od mýho psychiatra v narychlo sbaleným baťůžku) jsou celkem výstižně (aspoň myslím) popsané v článku Jarní deprese lady B.

Den na psychiatrii
Na úvod fotka mojeho maskota Bohouška z Bohunic :)

1. Teploměry. Sestra vás vzbudí a vecpe vám teploměr. Stejně nešetrným způsobem si ho zase veme zpátky. Já jsem zvyklá, teploměr beru i odevzdávám ze spaní.

2. Rozcvička. Může být a nemusí. V Bohunicích byla. Většinou jsem ji zaspala.

3. Snídaně. Pokaždý ve stejnou dobu (v nelidskýchh sedum ráno). Většinou mě vzbudil příjezd kovové krabice se snídaní. Ostatně čas se v téhle specifické sociální skupině (nebo subkultuře?) měří zásadně od jednoho jídla k druhému - proto se v nemocnici většinou přibírá... Když se na to jídlo pár hodin těšíte, tak si ho pak užíváte (většinou je teda pěkně hnusný) a zbaštíte toho docela dost.

4. Léky. Spláchnete je nemocničně nechutným čajem z plastikového hrnečku. Nebo rádoby bílou kávou (je nechutná, ale opravdový kafe nedostanete, kofein způsobuje úzkosti - jsou ovšem možnosti, jak se ke kafi dostat, ale o tom jindy.)

5. Tělocvik. Je to v podstatě rehabilitační cvičení. Člověk se sice neunaví, ale aspoň se kapku protáhne. Ta baba, co nás měla na starost ale vůbec neměnila repertoár cviků, takže když tři týdny hoďku každej de posloucháte "zpevnit bříško, zatnout půlky, unožit, vdech a výdech", tak vám už jenom zvuk jejího hlasu způsobuje chuť nepřetržitě zvracet.

6. Dílny. Pacienti si můžou vybrat dílny podle svých zálib a schopností. V Brně byla k dispozici dílna šicí, stolařská, kreativní a zahradnická. Do posledních dvou jsem chodila i já. Zahradnická byla krásně vyzdobená a byla tam moc šikovná paní terapeutka. Tady je pár fotek:



A tady jsou moje výrobky - věnec je ze zahradnické dílny a krokodýl a slunečnice z kreativní.



7. Oběd. Žádná sláva, výběr byl sice ze dvou jídel, ale většinou jsem volila menší zlo. Po obědě se klasicky chodilo na cigárko.

8. Vycházka/Návštěvy. Většinou (bohužel) jsem vyfasovala první možnost. Návštěvy jsem měla celkem dvě, protože jet dvěstě kiláků na otočku kvůli dvoum hodinám návštěv... Prostě je Brno dost daleko... Z Jižních Čech, mno. Na vycházce se chodilo tempem nejpomalejšího z vycházejících - tedy tempem umírajícího šneka. Je nutné věnovat pozornost nebezpečí spánku za chůze. Dá se to řešit posloucháním hudby, focením zajímavých věcí, mletím pantem se sestřičkou nebo vymýšlením šťavnatých nadávek pro ploužící se stařenky.

9. Nuda před večeří. Je to opravdu Nuda s velkým N. Toto krizové období - pokud nejte šťastlivec, za kterým chodí denodenně tlupy příbuzných - se dá přečkat všelijak. Dá se dívat na film, psát si deník, kouřit jednu od druhé, plést ponožky, kreslit, studovat. Většinou je ale člověk tak unuděný, že se mu nechce dělat nic. A počítá čas do večeře.

10. Večeře. Sláva, nejočekávanější jídlo celého dne je tu. Výborně, další část dne je za námi.

11. Sprcha. Jeden z dalších triků na ukrácení dlouhé chvíle. Už jenom patlání celého těla pleťovým mlíkem zabere nějakou tu minutu a navíc má člověk fajn pocit. Je to jedna z mála výhod nemocnice, člověk má opravdu čas se o sebe starat - tak proč toho nevyužít... (tahle rada platí asi jen pro dámy, nedoovedu si představit, že by nějaký chlap věnoval moře času úpravě svého obočí a lakování nehtů - samozřejmě až na výjimky, proti kterým nic nemám)

12. Nuda po večeři. V mém případě to byla hodinka dechovek. Tato příšerná a mnou z hloubi duše nenáviděná hudba každý den vřískala na našem pokoji z tranďáku jedný ježibabky. Umcaca, umcaca. No děs. Uchylovala jsem se do kuřárny nebo na chodbu, kde jsem do deníku psala rozhořčené nepublikovatelné hrozny nadávek posluchačům a milovníkům lidových písní.

13.Televize.Pokud nemilujete české nekonečné komerční seriály, máte s telkou večer utrum. Hromadně se sleduje Ordinace v růžové zahradě a další bezduché masové pitomosti. Když si chcete pustit něco jiného (cokoliv, co je inteligenčně výše než již zmíněné seriály a různé show) máte smůlu. Jste (v mém případě) v absolutní totálně přehlasované menšině.

14. Prášky. Rozdávají se těsně před spaním. V Bohunicích byla večerka děsně brzo (v devět večer!!!). Teoreticky teda byla až v půl dessátý, ale když jste se uvelebili u telky, kde už bylo prázdno, tak se stejně nedalo nic pustit, páč to ostatní rušilo. Stejně jako se nedalo nic dělat na pokoji, kde se úderem deváté zhasínalo - bábinky chtěly spát.

No tak tohle byl stručnej nákres nemocničního dne. Samozřejmě že to tak nefunguje dycky, první týden po přijetí bejvá jinej režim, jinak to funguje na dětským, jinak v léčebnách. Ale o tom se rozepíšu víc v slibovaném Návodu na použití blázince. Zatim padla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fatí fatí | Web | 16. dubna 2009 v 17:05 | Reagovat

ahoj to je super že si sem přišla.. ten příbeh už píšu dlouho ale možná si ho radši nečti pry je tam strašně moc hrubek x)... segra mojí kamrádky taky ted byla v nemocnici a je to asi taky tak tyden a je stejně stará jako ty.... takže trochu nahoda... je moc fajn že ses na blog vrátila protže jsem se bala že si toho nechala...

2 B.A.P. B.A.P. | 31. ledna 2010 v 20:12 | Reagovat

JÁ jsem ta ségra tvojí kamarádky. Muhehehehehe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama