Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Jarní deprese Lady B.

4. dubna 2009 v 17:57 | B.A.P. |  Beatrix
Konečně jsem sepsala kus dalšího článku o lady Beatrix. Je to spíš takovej útržek, časem to dokončím. Jo jo, v nemocnici je nuda. A hlavně tam není Wi-Fi, takže to smolím na propustce po kavárnách.

Beatrix nenuceně potáhla z cigarety a usmála se. Už jí zase všechno vychází, už to má zase pevně v rukou. Ještě chvíli si vychutnávala ten opojný pocit a pak zmizela ve spleti tmavých ulic. Měla naspěch. Ta pauza byla příliš dlouhá a její touha po lidských emocích se stupňovala. Vlahý březnový večer se mírumilovně rozléval městem a šířil s sebou tu nezaměnitelnou vůni přicházejícího jara. Ona jím však procházela jako horký nůž hroudou másla. Krájela příjemnou atmosféru na kousky zoufalství, strachu a beznaděje, které se pak lidem zarývaly do duše jako obludné třísky. "Jde to líp, než jsem kdy doufala," pomyslela si, když zahlédla v houfu lidí svou oběť. Město teď bylo nasáklé atmosférou neurčitého strachu, který se šířil jako hnilobný zápach a rychle nabýval na síle.
Viděla jejich myšlenky. Kroutily se jim v hlavách pod bičem nenadálé úzkosti a nervozity. Sem tam zahlédla v té změti myšlenek nevyřčenou
otázku, "Co se to dneska se mnou děje?" Usmála se, malinko snad s nádechem hořkosti, "To já. Já se děju a nejen dnes," blesklo ji hlavou. Nemohla si však dovolit se příliš rozptylovat, musí splnit svůj úkol. Soustředila se na to, kvůli čemu dnes přišla. A pak ho zahlédla, A znovu a znovu. To důvěrně známé klubko myšlenek, jež teď pulzovalo jasně rudou barvou. Nebylo těžké ho najít. "Jak snadné, nedokáží se přede mnou ochránit." Na malou chvíli jí bylo té dívky snad i líto. Záhy se ale vzpamatovala a cílevědomě se prodírala davem, který se před ní jakoby mimoděk rozestupoval. "Už jen pár metrů a mám ji." Když už byla cíli na dosah, ten jasný oranžovorudý kotouč zmizel. "Zatraceně, ví, že jsem tady," Beatrix si neodpustila pár nadávek v jazyce jednoho z dávno zašlých národů.
"Musím se uklidnit," tuto větu si opakuji jako posvátnou mantru, zatímco sleduji své třesoucí se ruce svírající cigaretu. Srdce mi divoce buší, cítím krev, jak mi tepe v hlavě. Marně se snažím zůstat klidná. Já to poznala, je tu, někde tady, docela blízko a chce mě dostat.
Ten strach, panická a bezdůvodná hrůza ze všeho, z okolí, z lidí, z aut. To ona za to může. Stojím na místě a davy proudí kolem mě, je špička, lidi se vrací z práce.A já, ochromena hrůzou sleduji, jak plyne čas vez mé účasti. V hlavě mám mlhu, zoufale se držím myšlenky, proč jsem tady. Na zastávce, obklopena masou bezejmenných tváří.
Čekám na tramvaj číslo dvanáct. "Bože, jestli existuješ, ochraň mě před ní," zoufale se v duchu modlím, "nechci to zažít znova." Tramvaj přijíždí. Spíš než z vlastní vůle jsem vtlačena dovnitř. Jako ve snách jedu a nic nevnímám, připadám si jako v bublině, oddělená od okolního světa neviditelnou stěnou. Občas ke mně dolehnou útržky rozhovorů mých spolucestujících. Musím se usilovně soustředit, abych jim rozuměla. Skoro jako bych zapomněla svou rodnou řeč.
Konečná. Bolí mě žaludek, jako by ho někdo pevně zmáčkl ocelovou rukavicí. Potácím se ven z tramvaje. "Jdu na trénink, musím si koupit něco k jídlu", rutina přebírá otěže mého myšlení, automaticky dělám to, co každé pondělí večer, zatímco můj mozek je paralyzovaný tím fyzicky bolestivým strachem. V obchodě překotně drmolím, co bych si přála, při placení se mi rozsypaly mince na všechny strany. Odcházím ven do tmy. Jako by to malé pekařství bylo posledním ostrůvkem záchrany. Venku se propadám stále hlouběji a rychleji do beznaděje a hrůzy.
Už je to tady. Nejradši bych se na místě stočila do klubíčka a čekala, až z té hrůzy umřu nebo úplně zešílím. "Trénink", slovo, které mi rudě bliká kdesi v hlavě. Zmateně se vydávám do spleti ulic. Zoufale se snažím vypadat normálně, když mě míjejí ostatní věčně spěchající lidé s nepřítomným výrazem na tváři. V parku to vzdávám a hroutím se na lavičku. Brečela bych, kdyby to šlo, ale hrůza ze mne všechny slzy vysála. Panika mi nedovolí zůstat na jednom místě, tak bloumám parkem jako přiopilý motýl. Nebo spíš můra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama