Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Básně ze cvokhausu

4. dubna 2009 v 17:53 | B.A.P. |  Básně
Tak už jsem třetí tejden zase v blázinci. Je to naprd, ale zase sem začla psát poezii, což je fajn. Ve středu mě už doufám pustěj. Tyhle básničky sou kapku mazec, fekt docela psycho, ale sem na ně pyšná. Musím to rozdělit na několik menších kusů, ale momentálně jsem v kavárně, takže spěchám.

Nakonec jsem se rozhodla, že básně dělit nebudu, je to sice nepřehledný, ale v mý duši bylo taky docela nepřehledno, když jsem je psala. Takže myslim, že je to takový výstižný a tak to taky nechám.

21. 3. 2009
Tupý úder.
Někde ve mně.
Jako výkřik pod hladinou
nese se mou duší.
Co dál? Prostě nic,
srdce mi buší dál,
duše je zalitá tichem
hustě lepkavým, jako med.
Je tma, i když otevřu oči.
Chci křičet, v krku cítím
to lepkavé ticho.
Plní mi ústa,
nemůžu křičet
nemůžu dýchat.
I mé srdce
je ponořeno do lepkavého a hustého
šílenství.

23. 3. 2009
Boj s nepřítelem,
ten marný a předem prohraný zápas
s kouskem sebe sama,
rve to vnitřnosti z těla,
bolest pulsuje v každé buňce.
Co dál?
Nic.
Dál budu přežívat s protivníkem,
soupeřem tak silným,
že by mě během vteřiny
zabil.
Bojím se těch vteřin,
ale musím dál.
Dál, kamsi do té matné mlhy budoucnosti,
lepí se na mě jako cukrová vata,
jako obří pavučina
gigantického pavouka
mé duše.

Malý bod
svítí ve tmě,
jako větrem odhozená mrtvolka
světlušky.
Světlo skomírá
jako doutnající nedopalek.
Zavřu oči.
Světlo je jasnější,
blíží se a na víčkách
vypaluje cejch šílenství.
¨Chci utéct, bolí to.
Není kam,
to světlo jsem já.

Bělmo
protkané žilkami hrůzy
ne mě slepě hledí.
Je to oko do prázdnoty,
ztracené v sobě sama,
v cárech rozervané něhy
potichu sbírám
střevíčky baletek.
Cítím vůni trávy,
oko se zavřelo.
Padám.
Nekonečný pád
do vlastní duše,
odkud není úniku.

Rukavice jen pro tři prsty
směje se mi zpovzdálí.
Dej mi čas se nadechnout,
volám, ale ústa mám plná.
Nemohu polknout,
plivu kolem sebe
černé hleny nenávisti,
zoufalství
a strachu.
Prosím,
prosím o soucit,
o ten šátek k zavázání očí.
Je cítit střelným prachem,
chce se mi zvracet.
Padám.
Padám na kolena
a ještě dál.

Vítr šumí ve větvích,
pro trochu lásky těžký hřích
nesu si na štítě,
někde pláče dítě.
Slzy mi kapou do dlaní,
je to mé tvrdé přistání.
Všechno zlo vpíjí se do šátku,
cítím z něj krev i oprátku.
Bože, proč špatné špatným oplácíš,
na víru v ďábla obracíš.
Už nemohu, ležím v prachu,
sama v zajetí strachu
a svého svědomí
v bezvědomí.

25. 3. 2009
Motlitba
Ó Bože psychiatrií,
požehnej antidepresiva
spláchnutá ponožkovým čajem.
Dej nám sílu k ploužení se
od ničeho k ničemu.
Nechť je Tvá elektřina
správně dávkována v šocích
a bdi nad námi,
hříšně šílenými ovcemi
stáda pozemských bláznů.

Děkuji Ti můj Psychobože,
nechť je měkké
Tvé nemocniční lože.

26. 3. 2009
Tlustá valící se břečka
kypícího sádla.
Nemá hranice, rozlévá se,
omdlévám puchem,
který zalézá pod kůži;
ležím - ve vlasech sádlo, v ruce růži.
Zavírám oči před tou záplavou hnusu,
vybít stádo do posledního kusu.
Nade mnou krouží mouchy.
Slunce pálí, vše se matně leskne.
Ztrácím a rozpouštím se,
stávám se součástí
toho rozpáleného pekla.

Pád řeky.
Do hlubin, do propasti
v mé hlavě.
Cítím vlhko v krku.
Je to krev.
Na jazyku sladká chuť,
v srdci díra.
Křídly netopýra
zakrývám si uši.
Budu spát, věčně spát
na trní marnosti,
té nekonečné bolesti.
Ďáble, nech mne spočinout
na mé cestě po rozpálené dlažbě
chodeb bytí.
Nech mě osvěžit se
pohledem na křídla
andělů.

Trápení
Na čele počítám vrásky,
vyryté zoufalým bohem,
vlní se jak lehké krásky
v klubu hned za rohem.
Krčím čelo, dívky tančí,
nekonečné ladné pohyby.
V mužích budí pudy samčí,
nikdo nejsme bez chyby.
V dlaních tvář ukrývám,
hudba vtírá se do uší.
Tyhle touhy dobře znám,
ztuhlé srdce se rozbuší.
Hlava těžká vypitým vínem
padá mezi sklenky na stole,
myšlenky jsou pouhým stínem,
když ráno zvoní v kostele.

30. 3. 2009
Zlo rozevírá svou tlamu
jako pohádkovou bránu
do pekel.
Sliny jsou rozžhavená síra,
z dutin se valí páchnoucí
zbytky masa.
Proč jsi mě opustil,
můj nestvůrný Bože,
proč se náhle brodím
teple lepkavým slizem?
Zapadám hloubš a hloubš,
už není úniku.
Nořím se do hlubin
toho ďábelského chřtánu
spolu s davy slepých tváří
marně se snažících
uniknout.

Bože, dej mi sílu jít dál,
ukaž mi cestu na světlo,
pošli mi zpět anděla,
jehož jsem zavrhla.
Dej mi pomocné křídlo
soucitu a lásky.
Dovol, ať spím
obklopena chomáči přátelství.
Budu Tě uctívat a kát se,
že v Tebe v hloubi duše
nevěřím.
Odpusť mi tento i ostatní hříchy,
dovol mi poznat Tvou velkomyslnost,
kterou budu ctít
po zbytek svého života.
Děkuji Ti alespoň za to,
že mi nasloucháš.

Nicota.
To všeobjímající prázdno.
Mrká na mě z hlubiny
v mé hlavě.
Je těžká, jakoby nesla
celou tíhu lidského bytí.
Třepu hlavou,
z uší mi srší
jiskřičky myšlenek.
Ty droboučké útržky něčeho,
co už je dávno pryč.
Vyhasínám.
Už není nikdo,
kdo by přiložil
polínko soucitu, lásky a něhy.
Jen třepotavé svítící uhlíky
mého života.
Mám jich plnou dlaň.
Házím je do vody.
Nechci žít.

Bloudím ve svém podvědomí,
hledám záchytný bod.
Podlaha je kluzká jako led,
chytám se stěn,
nedokážu se udržet.
Mé nehty ryjí do stěn
stopy volající o pomoc.
Je jich plná zeď,
těch malinkých rýh
plných bolesti.
Podlaha se kymácí,
marně balancuji.
Z posledních sil
koušu do zdi.
Zůstávám zavěšená
za zuby v mé hlavě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusTjoch TlusTjoch | Web | 23. července 2009 v 15:27 | Reagovat

Působivé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama