Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Wow, ty básničky jsou dvě! To jsem se teda těžce podcenila :)

4. listopadu 2008 v 16:52 | B.A.P. |  Básně
Tak tady jsou, psala jsem je, když jsem čekala na rodiče, kteří stáli tři hoďky v zácpě a já už se fakt ukrutně nudila, kvalitu proto berte s rezervou, jsou docela naivní... :P

Nepojmenovaná č. 1

Čas utíká. Někdy zpátky.
Do minulosti
potkat něco v dálce,
Ten malý jasný bod
snění.
Čekám a můj čas se krčí opodál
jako zvíře nemaje kam utéct.
Odháním ho - ať si běží,
dál, vpřed.
Ale on jenn zmeteně zatíná drápy
do zdi.
Nechává v ní malé dírky.
Dírky času,
kterými proklouznu jinam.
Do velké bubliny,
kam nikdo jiný nedosáhne,
ani nedokřičí.
Skrčím se a sním
a můj čas je daleko.
Za zdí.

Nepojmenovaná č. 2

Teče voda teče vzhůru
a já vidím tváří fůru.
Němé tváře bez očí
každá se za mnou otočí.
Bojím se a nechci dál
nechci na ten hrůzný bál,
kde místo hudby vlky mají
cáry místo vlajek vlají.
Kostlivců rej v tanci víří,
mrtvolný zápach sálem šíří.
Stojím sama ztuhlá hrůzou,
ledový pot cítím pod blůzou.
Vtom kostnaté ruce pevně mě chytí
a už se se mnou sálem řítí.
Já a můj vyzáblý tanečník
v ruce má barevný slunečník.
Ó osude, proč to pestré kvítí,
když k tanci měsíc svítí?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama