Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Rudé punčochy v kostele?

4. listopadu 2008 v 17:22 | B.A.P. |  Blbinky navíc :)
Uf, dneska se chytám na schůzku vysokoškolského roverského kmenu a zjistila jsem, že se pudem podívat na mši do kostela svatého Jakuba. Bude to moje první dobrovolně navštívená mše v životě. Jsem z toho nervózní, jak sáňky v létě.

Úplně poprvé jsem na mši zabloudila poprvé asi v sedmi letech, kdy jsem se s dědou šla podívat do nějakého kostela v Tatrách a omylem jsme tam vpadli zrovna, když byla mše. Dlouho potom jsem všechny věřící považovala za maniakálni šílence, kteří, když nemají co na práci,, zvívají hrůzostrašné chorály a v jakémsi podivném vytržení si klekají a stoupají dle nějaké záhadné choreografie. Asi jsme tam nepřišli v pravou chvíli. Ale to mi až tak moc nevadilo, sice jsem po tom zážitku měla několik nočních můr a obezřetně jsem se vyhýbala jakémukoliv kontaktu s mojí věřící babičkou, bála jsem se, že mě bude chtít vzít s sebou na mši.
Proti kostelům všeobecně sice nic nemám, ráda se kouknu na barevné vitráže a na obrazy a takové ty srandovní buclatě kýčovité zlaté figurky andělíčků. Když jsem ovšem byla onehdy u mého (dnes už bývalého) přítele v malinkém městečku v nízkých alpách, byla jsem v neděli ráno postavena před hotovou věc. Půjdu s nima na mši. Přítelova starosvětská babička se mi taktně snažila vysvětlit, že jít tam v šatech nad kolena není dobrý nápad a pokoušela se mi zapůjčit část své garderoby.
Se zděšeným výkřikem jsem se zabarikádovala v ložnici a můj přítel se mi marně snažil vysvětlit, že jeho rodina tam má určité postavení a že když nepůjdu do kostela, budou na mě místní koukat divně. Řvala jsem na něj, že je mi upřímně jedno, co si o mě budou pitomí maloměšťáci myslet, ať mě klidně upálí, ale že na mší nepudu. Nakonec se mi zželelo babičky, kterou jsem měla celkem ráda a v těch nejkratších šatech s co největším výstřihem jsem vyrazila (totálně naprděná a ukřivděná a ryjící patami v zemi) do kostela.
Další krize přišla před kostelem, kde mě vyparáděné paničky ve věku mojí prababičky sjely pohledem, kterým se lidé normálně koukají na cosi hnědě mazlavého, co se jim přilepilo na podrážku u boty. Demonstrativně jsem si zapálila přímo před kostelem, načež mě můj přítel na pokraji infarktu odvlekl za roh, kde jsme se parádně pohádali. Já jsem se rezolutně odmítla účastnit tohoto sjezdu aristokraticky nafoukaných důchodců, kteří mě považují za cosi víc příbuzného opicím, než lidem. Přítel mi oznámil, že jsem paranoidní a že zbytečně dělám scény. Načež mě totálně odvařil poznámkou, že to bude totálně povznášející zážitek, hlevně ten společný zpěv. Myslela jsem, že omdlím.
Samotný průběh mše byl fakt groteskní, ona jakákoliv píseň zpívaná v němčině zní totálně otřesně, natožpak takové to liturgické halekání. A můj přítel zpívá totálně falešně a navíc šíleně nahlas, takže mu babička celou dobu šlapala na nohu a já jsem mohla puknout smíchy. Jinak to byla dost nuda, protože jsem tomu jejich poťapanému nářečí vůbec nerozuměla.
No a tak se mi dneska nikdo nemůže divit, že mám nervy z toho, jak to dopadne dneska... Proč nemůžou mít klasickou schůzku v klubovně?
No, co, nějak to snad přetrpím, akorát mám zásadní dilema: neupálí mě, když příjdu na mši v rudých silonkách? No, i kdyby, budu se bránit.
Zuby nehty. Nedám jim nic zadarmo. Ani ty silonky, kdyby je ze mě chtěli servat.
Držte mi palce, neznabozi :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fatimka fatimka | Web | 6. listopadu 2008 v 16:08 | Reagovat

abych byla upřímná... nemám kostely ráda.. bec ne protže je to křes´tanská zaležitost to ne...bojím se tam  bojím s etěch zlatych andělíčků.. velkých mnohdy nejen dřevěnych křížů, ozdobných stěn a toho ticha... to samý i hřbitov.. nevím u jako alá jsem s ebála a asi to ve mě zůstalo....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama