Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Pan Pratchett a pan Hornby

10. září 2008 v 11:43 | B.A.P. |  Básníci

Vážený pane Pratchette, vážený pane Hornby,
dovolila jsem si napsat o Vás, pánové, svou práci, kterou se rozloučím se střední školou.
Doufám, že to pro Vás bude pocta, vybrala jsem si právě Vás, neboť a jelikož mám ráda Vaše díla, dílka a veledíla. Zcela bezpochyby jste ovlivnili jak mou čtenářskou kariéru, tak i můj pohled na svět. Zkrátka skromně a s poklonou Vám a Vaši práci vzdávám hold.
Děkuji, že píšete.
A snad Vám mohu slíbit, že nepřestanu číst.

B.A.P.

"Britský humorista Nick Hornby si jednou stěžoval, že humoristé nejsou v Anglii považováni za seriózní spisovatele.
Terry Pratchett: To je pravda, ale pořád ještě jsou na tom mnohem lépe než autoři fantasy."

Honza Dědek: Vzpomínky na 20. století

Ale - jen tak mimochodem - kdo je vlastně v dnešní době seriózní spisovatel? Nebo spíše se zeptat: Je lepší být seriózním spisovatelem a doma si hýčkat Pullitzerovu cenu, nebo být čtený milióny lidí po celém světě - a jen tak mimochodem mít milióny na kontě. Mám pocit, že za seriózností jsou peníze a asi taky závist. Když je někdo úspěšný, automaticky ztrácí nárok na to být seriózní, poněvadž ho čtou masy lidí a ne jen hrstka intelektuálů. Když je k tomu všemu ještě bohatý, může si o nějakých oceněních nechat zdát.
Ale to on si asi rád nechá a raději se věnuje svým čtenářům.
Tak by to podle mě mělo být, knihy by se měly psát především pro lidi a to ostatní? Když se někdo rozhodne tu práci ocenit, určitě to potěší, když ne, život jde dál.
Vzhledem k tomu, že bych se psaní také chtěla v budoucnu věnovat, myslím si, že kvalitní literaturu vlastně ani nejde psát jinak než nezištně. Ale asi jsem zatím příliš naivní.
Proč Vás mám, pánové, tak ráda
Tak předně proto, jak už jsem napsala, že jste můj život posunuli o kus dopředu. A to je něco, čeho si opravdu vážím. Vaše knihy se výborně čtou, jsou aktuální, opravdové a člověk se u nich (zvláště v případě pana Pratchtta) vážně výborně pobaví.
Podle mého (stále velmi chabého a nedostatečného) rozhledu po současné literární scéně, na ní záříte, ať si píše kdo chce co chce.
Podle mne to chce být neuvěřitelně dobrým spisovatelem, když se chcete pokusit psát o současnosti a společnosti a ještě ke všemu tak, aby to bylo srozumitelné. A to se Vám, alespoň z mého pohledu, opravdu daří. Snad je to tím všeprosakujícím humorem, vtipem a lehkostí s kterou se dokážete dotknout opravdu vážných témat a jakoby jen tak bokem si odskočit do filosofie či kamkoliv jinam, kam se Vám zachce.
Píšete každý úplně jinak, ale tohle máte společné. Vaše knihy může číst prakticky kdokoliv a každý si tam něco najde. Něco pro sebe, něco skrytého, co na něj najednou vyskočí a pak to dva dny nedostane z hlavy. To je také důvod, proč se k Vašim knihám tak ráda vracím a čtu je poněkolikáté, protože nikdy nejsou stejné. Tím, jak se měním já, mění se i Vaše knihy.
Jak už jsem řekla, chce to jak talent, tak i zručnost. Zkrátka, dobře odvedená práce, pánové.

Proč má pan Pratchett přednost

Tak předně proto, že ho mám radši a že jsem ho začala číst daleko daleko dříve a také proto, že od něj toho mám načteného tolik, jako od žádného jiného autora.
No a také je starší.
Nechci, milý pane Hornby, abyste se nějak urazil, či snad znepokojil. Já se polepším a začnu číst i Vás. Víc. Ale budete muset začít víc psát, holt jste v jednom projektu tady s panem Pratchettem, který se již počty vydaných knih blíží trojciferným číslům, to je tedy opravdu co dohánět.
Ne, hlavně nespěchejte, jsem mladší než Vy, já si počkám. Kvalita je víc než kvantita.
Ale kvalitní kvantita? No to je pan Pratchett, přece.
"Psaní knih je největší legrace, jakou si člověk může užít sám."

Terence David John Pratchett

Pan Pratchett o sobě zásadně odmítá poskytovat jakékoliv životopisné informace. Zastává názor, že čtenář se přece chce vrhnout do čtení a ne se prokousávat spoustou povídání, které má dokázat, že je autor moc zajímavý člověk.
Nebudu tedy pana Pratchetta zbytečně provokovat, koneckonců, má pravdu.
Jak zde proklamuje úvodní citát, autor se při psaní opravdu baví. A kdo nevěří ani citátům, nechť si od něj cokoliv přečte a uvěří.
Je to ostatně nejspíš nejlepší recept, jak se o panu Pratchettovi něco dozvědět. Ale jelikož je to druhý nejprodávanější autor v Británii (hned po… hádejte kom? J. K. Rowlingové, přece) nemusíte být ani čtenář. O jeho proslulém svébytném a na magii založeném světě existuje spousta filmů (osobně bych doporučovala 189ti minutový film Otec prasátek viz foto) i divadelních her (vynikající představení Soudné sestry v Divadle v Dlouhé).
Ano, už se pomalu prokousávám k samotné a slavné Zeměploše (v originále Discworld). A nejraději bych hned zase utekla. Zní to hloupě a alibisticky, ale nejlepší je si o ní přečíst přímo od pana Pratchetta (v báječném českém překladu Jana Kantůrka). Opravdu se necítím na to, se panu Pratchettovi do jeho světa, jehož jsem pouhým účastníkem a ne tvůrcem, jakkoli vměšovat. To by bylo krajně nezdvořilé a troufalé.
Smím posloužit pouze vlastním názorem. Zeměplocha je opravdu velmi zvláštní svět, v podstatě odraz toho našeho (případně náš je odrazem Zeměplochy, ale to bych zde nerozebírala). Funguje ovšem na zcela jiných principech a to zejména díky neobvyklému prvku bylonebyliu. Díky Zeměploše najednou my, pozemšťané vlastně vidíme, jak jsme hloupí.
Nebo chytří? Zkrátka si uprostřed záchvatu neudržitelného smíchu uvědomíte, že se vlastně smějete sami sobě. Zvláštní, ne?
Zeměplocha má neuvěřitelné množství postav volně procházejících mezi knihami. Správné "pratchettovce" (k nimž se hrdě hlásím) pokaždé zahřeje u srdce, když se jim v půlce čtení zařadí do děje oblíbená postavička. Je absolutně nad lidské síly zde, na tak malém prostoru, cokoliv byť jen nastínit, takže to radši nechám být. Zeměplocha je zkrátka Zeměplocha.
Mimo tento zeměplošský cyklus si pan Pratchett sem tam napíše něco jen tak, navíc, zřejmě pro radost, a zpravidla o kočkách. Má je rád.
Abych to nějak pěkně shrnula, zde je několik bodů, kterých je dobré se držet:
Zeměplocha je silně návyková, přečtete jednu… A pak už to nejde zastavit. Nyní už jsem v situaci, kdy jsem přečetla snad všechny dostupné překlady a hladově čekám na další. Bohužel čtu rychleji, než pan Pratchett stíhá psát a pan Kantůrek překládat.
Knihy pana Pratchetta není dobré číst na veřejných místech (např. v čekárně), pokud jste citlivý na to, že na Vás ostatní nechápavě hledí, zatímco Vy se řehtáte jako idiot.
Pozor, po přečtení první "Zeměplochy" se definitivně zařazujete mezi pratchettovce, jinak to nejde. Pak už můžete jen doufat, že nebudete ta fanatická odnož, která točí vlastní filmy a běhá po lesích v kostýmech.
Pokud Vám občas přijde, že jste spíše na ploše než na kouli, dejte si pohov.
Ať žije pan Pratchett (hlavně ať píše)!
Nick Hornby (narozený 17. dubna 1957 v Redhill, Surrey)
Kupodivu je panu Hornbymu už přes padesát, což mě nikdy podle fotek ani ve snu nenapadlo. A ty řeči o autorovi na obálce zásadně nečtu, jelikož mě nudí.
Pan Nick Hornby se řadí mezi spisovatele, editory a esejisty. Je to jeden z nejznámějších fanoušků Arsenalu, takže je značná část jeho tvorby věnovaná tomuto sportu, což mě tak trochu mrzí, jeho knihám o fotbalu (a fotbalu všeobecně) opravdu nerozumím.
Ale plně si to vynahrazuji čtením té jiné části jeho tvorby.
První a pro mne naprosto nezapomenutelné setkání byl román Dlouhá cesta dolů. Román popisuje životní příběhy čtyř sebevrahů, kteří se na Silvestra potkají na střeše nejvyššího londýnského mrakodrapu. Ve skutečnosti je to neuvěřitelně krásné drama o člověku a pocta všem lidem. Vlastně ani nedokážu napsat, o čem to bylo, šlo hlavně o to, jak to na mě působilo, pan Hornby dokáže mistrně prokouknout lidskou duši, rozehrát představení několika úrovňové a proplétající se, zaplést nitky a odkrývat staré rány… A pak…
Pak to nechá na čtenářích. Nechá je pokračovat v započatém příběhu, který má vlastně tolik konců, kolik čtenářů.
Ale co je nejzajímavější, při tom všem je Dlouhá cesta dolů tak neuvěřitelně čtivá, že ji zkrátka nelze nepřečíst na jeden zátah.
Jeho druhý počin, který se mi dostal do rukou byla kniha Rozhovory s andělem, což je soubor povídek různých britských autorů. Většina z nich se mi nelíbila (nemám ráda Zadie Smithovou), ale Hornbyho povídka Prsoježíš mě opravdu dostala. Nechci prozradit o čem je, ale na konci člověk neví, jestli se má smát nebo plakat. Asi jsem víc plakala, než se smála. Každopádně prvotřídní počin, už jenom proto, že sestavováním povídkových souborů, kde publikují i neznámí nebo mladí autoři (lidé si koupí jméno Hornby), dává šanci i ostatním.
Poslední (mnou přečtené) dílo, které mě až tak příliš neoslovilo (dobrá, přiznávám se, u jeho zfilmované verze jsem se smála opravdu dost nahlas) se jmenovalo Jak na věc. Obsah není důležitý, důležitý je jeho efekt a to je opravdu něco nesdělitelného.
Napsala jsem, že mě neoslovilo. Oslovilo, ale nechci si to přiznat. Je to silně působící kniha, byla jsem z ní chvíli smutná, chvíli jsem se válela smíchy po zemi a zároveň jsem se opravdu styděla za to, že se takovým věcem vůbec můžu smát. Od dočtení tohoto románu jsem nic jiného (od pana Hornbyho) nečetla, čekám a těším se, až budu mít chuť si zase něco přečíst.
Ale takový je pan Nick Hornby.
Pan Hornby má syna postiženého autismem a věnuje se charitativní činnosti na pomoc těmto dětem, což je mi na něm velmi sympatické. Zakoupením jeho knihy přispíváte jednou librou na pomoc autistickým dětem.

Poděkování

Závěrem své práce bych ráda poděkovala jednak pánům Pratchettovi a Hornbymu za pasivní spolupráci při tvorbě tohoto projektu, jednak svému třídnímu profesoru Jindrovi za to, že mě učil číst (snad úspěšně) - napsala bych naučil, ale obávám se, že by to bylo předčasné, mám před sebou ještě spousty stránek, které chci přečíst a snad i pár, které chci popsat.
Úplně nakonec bych si dovolila citát, který sem zkrátka patří:
"Člověk je jediný živočich, který se směje a pláče: neboť jediný byl zasažen rozdílem mezi tím, jaké věci jsou, a jaké by měly být."
W. Hazlitt
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama