Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Popelnice

17. června 2008 v 8:13 | B.A.P. |  Vlastní tvorba
Jedna z mých dost ulítlých slohovek, je asi 3 roky stará, můj češtinář mi tenkrát napsal: "Trochu divoké vize, nemyslíš?"
Myslím, ale bavilo mě to. Tak Ať to baví i Vás...

Popelnice. Během několika chvil se celý můj život smrsknul do tohoto pojmu. Jsou všude, jako obludné novodobé štěnice a tiše bzučí hemžícím se hmyzem. Jejich síla je v jejich počtu. A ten pach - nenápadně, ale pevně vládne ulicím města, stále je tu, ale kdyby náhle zmizel, zmizela by i podstatná část atmosféry těch špinavých uliček přeplněných podivnými existencemi, co stále něco hledají, ať už je to večeře, či smysl života.
Ano, i já jsem již pevnou a neměnnou součástí tohoto světa ve světě. Už se nemůžu a ani nechci vrátit, neboť do mě nenávratně zaťaly své pařáty ty úžasné a přec vražedné obludy jménem tma, zápach a bzučící klid. Všechny je spojuje jedno slovo, to slovo, u kterého všechno začalo a kde to taky již brzy (velmi brzy) skončí.
Už je cítím, ale přesto ještě zkusím prorazit tu čpící mlhu, jež se usadila v mé mysli a nikdy, nikdy už nezmizí. Ten chladný kov mě tlačí do zad, cítím její majestátnost, vím, že mi našeptává, ano, našeptává mi to správné slovo, ale ještě mám chvíli času, snad na krátký okamžik...
Už vím. Vím o jedné ztracené dívce v moři stejných tváří, které se den co den za něčím ženou (aniž by věděly, nebo alespoň tušily, co to je). Nemají čas se nad čímkoliv zamyslet. I já to tak dělala, když v tom najednou, uprostřed spěchu odněkud někam, vpluly do mého světa ony.
Zcela jasně dodnes cítím to mrazení v zádech, když jsem je poprvé spatřila novýma očima - nikdy předtím jsem nic tak úžasně klidného, stálého a přece tak diametrálně odlišného od mého dosavadního života nepotkala. Byla jsem unesena. Stalo se to velice dávno - čas pro mě nic neznamená - možná před rokem, možná před deseti.
Ach, teď si plně uvědomuji jejich moc. Prosím, dejte mi ještě chvíli, jen krátký okamžik, jsem si jistá, že si na něco důležitého musím vzpomenout...
V blednoucí tmě téměř nahmatám to slovo. Je tu, pulzuje a proniká i nepřerazitelným zápachem hnijícího masa. Rodina. Má matka a můj otec. Velice jemně se mi cosi uvnitř zachvělo. Ano, měla jsem je ráda.
Dým. Smrad. Mlha. Ne, teď už je po všem - nemám nikoho, jen je, popelnice, ony hrůzostrašné počátky a zároveň konce všeho. Marně čekám na onen pocit, jež mě tak rozechvěl. Jediné, co cítím, je jejich přítomnost. Hlad. Začíná svítat. Už to chápu, není cesty zpět, stávám se jednou z nich...
Jsem šťastná?
Co je štěstí?
Mami...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama