Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Obyčejný luxus a luxusní obyčejnost

16. června 2008 v 9:03 | B.A.P. |  K zamyšlení
Jelikož budu začátkem dubna psát maturitní slohovku (*už ji mám za sebou, je to starý článek :), rozhodla jsem se hodit pár písmenek do placu, abych se trošku protrénovala, i když se přiznávám, že na sloh jsem byla vždycky dobrá. Jedno z předloňských témat byl citát od Karla Čapka (kterého si mimochodem velmi vážím).
To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.

Při prvním pohledu na těch pár slov si člověk řekne, že je to jen klišé. Když si tu větu ale přečtete podruhé a chvilku se zamyslíte, zjistíte, že je na místě z ní neustálým opakováním to klišé vytvořit. Je zajímavé, jak často lidé na tak zdánlivě jednoduchou a samozřejmou skutečnost zapomínají nebo ji úmyslně přehlíží a svoji chybu si uvědomí, až když už je příliš pozdě.
Třeba jednoduchý příklad. Říkejme mu třeba manažer. Kvůli práci, stresu, rozjetým, nikdy nekončícím projektům a pod tíhou zodpovědnosti kouřil, kouřil a kouřil. Ano, já taky kouřím a vím, že z malé berličky se rychle stává kolečkové křeslo. No a manažer se úplnou náhodou s banální zlomeninou dostal do nemocnice, kde mu diagnostikovali rakovinu plic. Bum. Jak se mu asi chtělo do práce, když věděl, že víceméně umírá? To se už nikdo nedozví, ale třeba si začal na sklonku života všímat i na první pohled banálních věcí, rozkvetlých pampelišek, lidských úsměvů nebo obrázků svých dětí, a snažil se užít si čas, který mu zbýval, co nejvíc to šlo. Ale je na místě přiznat si, jak to s naším manažerem nejspíš dopadlo. Prostě se nedokázal odstřihnout od života, kterým žil, a přeprogramovat si celý dosavadní systém. Někdy zkrátka ani fakt, že umírá, nedokáže dostatečně motivovat k tak radikální změně, kterou by manažer potřeboval provést hlavně ve své hlavě a ve svém svědomí. Umřel. V plné práci, bez toho, že by si vzpomněl, jak jako malý kluk stavěl rybníčky, jak hrál v písku kuličky nebo jak se poprvé zamiloval. Nebylo mu pomoci, protože sám nechtěl.
Ale proč to tak je? Proč se tak honíme a stresujeme kvůli novému domácímu kinu, proč musíme mít v obýváku sedačku za desetitisíce a v zahradě psa s rodokmenem, delším než ten náš? Když budeme sedět v odrbaném křesle s voříškem u nohou a číst dětem pohádky, nebude nám líp? Nebude, já vím. Mě třeba jo, ale chápu (nebo spíš nechápu, ale přijímám), že pro některé lidi je zkrátka smyslem života mít luxus. Ale to je jen luxus navenek. Opravdový luxus je někde jinde, takové ty "luxusní" vzpomínky, příhody a zážitky jsou zkrátka neprodejné. Když si člověk místo shánění peněz na kdejakou moderní "nezbytnost" zajde na procházku do lesa, na skleničku s kamarády, nebo navštíví někoho, komu tím udělá radost, bude mít daleko víc obyčejného luxusu než by kdy měl luxusní obyčejnosti.
Ale je to jako jít hlavou proti zdi, snažit se na něco takového kapku poukázat. Každý den kolem sebe vidím tolik spěchu, chvátání za nejasným cílem někde daleko v budoucnosti, zatímco přítomnost utíká mezi prsty. Nevím, nenapadá mě nic lepšího než všem aspoň v duchu vzkázat, aby se na chvíli zastavili a jenom se dívali a naslouchali. Třeba v té mase spěchajících poznáte sami sebe a pak třeba koutkem oka zahlédnete, jak na zem padá javorový list, zaslechnete dětský smích...
...a zase se někam rozběhnete. Už je to tak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama