Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Kniha aneb básníci nemluví

16. června 2008 v 8:29 | B.A.P. |  Vlastní tvorba
Někdy ve čtrnácti jsem se rozhodla napsat román. Za těch pět let se toho hodně změnilo, ale já na ten začátek nechci sahat, mně se takhle nostalgicky líbí. Tohle je jediné (a ještě pár básní), co je "na papíře", zbytek mám jakž takž pořád v hlavě, ale chybí mi chuť a motivace pokračovat. (I když se Siriael dostávám tvůrčí náladu a hlavně inspiraci - díky Siriael ;) No ale hlavně na to nemám čas... Třeba se rozepíšu... Časem, když se to bude někomu líbit...

"Ale to snad ne", ten výkřik prořízl zaprášené ticho jako nůž, "proč jsou v celým tomhle zavšiveným baráku všude samý knihy?" Podíval se na ni pozorněji, vypadala velice stará. Bylo tam šero, světlo pronikalo jen skulinami mezi střešními taškami a špatně utěsněným okénkem ve štítu. S gustem a potěšením ji pořádně, s vervou hodnou inkvizitora, nakopl. Ozvala se rána, jak kniha narazila do staré šatní skříně, rána daleko silnější, než očekával. Teď tiše a klidně ležela na podlaze, stejně jako předtím, jen o několik metrů dál. "Mrcho." Měl už všeho dost. V padesáti, když už chlap měl podle jeho názoru nárok na poklidný život s bříškem, pleší, dýmkou a milující manželkou, ho najednou osud vystrčil na mráz.
"Drahý, co se děje", na schodišti se objevila žena s vznešenou aristokratickou tváří a dlouhými vlasy, jež byly jemně protkány stříbrem a opatrně nakukovala do místnosti. "Proč tu prosím tě tak křičíš? Něco ti upadlo? Zaslechla jsem dole nějakou ránu." To je celá ona, pomyslel si stále ještě ne příliš klidně, ani po dvaceti letech manželství mu nepřestala říkat drahý i když ví, že tu frázi nenávidí. "Julie, radši sem ani nechoď", zavolal směrem ke schodišti, "je tu děsná spousta prachu". "To mi nevadí," řekla vesele, když vcházela do místnosti, "já si ráda prohlédnu dům, ve kterém budu bydlet. Úplně celý." Pohlédla na něj s prosbou v očích, "zůstaneme tu, viď? Mě se tenhle dům moc líbí, je tu dost místa i na moji dílnu."
Aniž by čekala na odpověď, začala se po půdě rozhlížet. Prach byl všude, její boty s podpatkem zanechaly na podlaze zřetelné stopy. Každičký předmět jím byl milostivě zasypán tak, že alespoň na první pohled zůstal skrytý jeho zubožený stav. Každičký až na jeden. "To je zvláštní, že není vůbec zaprášená", popošla blíž a všimla si čerstvé stopy v prachu. "Ty barbare jeden", otočila se na něj s jiskřičkami v očích, které na ni tak zbožňoval, "to se dělá kopat do knih?" Rychle potlačil nejistotu, měl pocit, že na ní prach nebyl ani když přišel a právě proto si jí všiml. To je blbost, odpověděl si, div ne nahlas. Zezadu ji jemně objal kolem ramen, to byla ona, taková, jakou ji znal a miloval. Ona jediná se nezměnila, byla stále krásná a křehká, svým vzhledem v něm vyvolávala ochranitelské pudy a zároveň tvrdá a neústupná, když si to okolnosti vyžadovaly. Láskyplně ji pohladil po hustých vlasech ohnivé barvy.
Tiše se pro sebe usmála, očima ještě visela na té ubohé knize, jež se stala náhodnou obětí jejího manžela. Vypadala na rozdíl od Robina zcela v pořádku. Ano, teď ji potřeboval jako nikdy předtím, byl v koncích, bloudil temnotou a je jen na ní, aby mu ukázala cestu na světlo. Svižně se otočila, její zuby, stále ještě bílé jako čerstvý sníh, zazářily v rozpustilém úsměvu. "Pojď radši dolů, už tu budou každou chvíli, tak aby nás nenašli na půdě kopající do starožitností ." Už jenom ta představa, jak by se asi jeho korektní bratříček zatvářil, způsobila po dlouhé době lehký náznak úsměvu na jeho strhaném obličeji. Naposledy se rozhlédl a s myšlenkou na pěkné podkrovní pokojíčky následoval Julii po vrzavých schodech připomínajících víc než co jiného žebřík.
"Co to bylo? Slyšels tu ránu?" Zamyšleně potáhl z cigarety a řekl vážným hlasem: "to už se naši určitě perou o nejlepší pokoj s vyhlídkou na Praděd." Podívala se na něj a oba se začali smát. Bylo to směšné, její matka s hlavou v oblacích stále myslící na své obrazy a otec,co už přes všechny starosti zapomínal i jména vlastních dětí. Že by se zrovna oni prali o pokoj? Oplatila mu to vážným pohledem, snad jen o něco víc smutným, než zamýšlela. "To nebyl smích, to byl jen poslední zoufalý pokus ," oba moc dobře věděli, že je to krutá pravda. I když to nebylo nikdy řečeno nahlas, bylo nad slunce jasné, že se sem nastěhují. Jinam jít nemohli, neměli kam. "Uvědomuješ si vůbec, do jakýho letíme průseru?" "Průsery byly, jsou a budou, ale musím uznat, že tenhle má předpoklady stát se výjimečným a nezapomenutelným."Tehdy ještě netušil, jak moc přesně se trefil.
Koukla na něj a zavzpomínala, jak moc jinak vypadal před třemi lety, to bylo ještě před tím románkem s učitelkou, který odstartoval rychlostí atomového výbuchu jeho "kariéru" plnou průserů. Bylo mu tenkrát stejně jako teď jí, šestnáct, blonďatej frajer s tmavýma očima, po kterým letěly všechny holky široko daleko. Měl všechno, co jen mohl chtít a ještě něco navíc. Bohatí rodiče štědře sponzorovali svého syna ve všech jeho aktivitách a každá holka snila o tom, jak ji ten opálený svalnatý sportovec pozve na rande. Mohl je přehrabovat vidlemi, každý týden mohl mít jinou. A taky to tak dělal. Rodiče se v něm viděli, byli pyšní na svého synka, který se úspěšně dostal na soukromé francouzské gymnázium.
A teď? Byl pořád velice hezký a přitažlivý i když jiným způsobem. Blonďaté nagelované číro nahradily dlouhé červené dredy. Musela uznat, že mu slušely a ty kovové věcičky, které měl napíchané snad úplně všude, taky. Rodiče ho často popichovali tím, že ho dají do sběru a dostanou majlant. Byla jim vděčná za to, že berou Tonyho výstřelky s humorem. Ale i kdyby mu je zakázali, tak by se ho to nijak nedotklo. Šel si za svým jako buldozer. Neústupný. Tvrdohlavý. Pohlédla na vytetovaný ornament zdobící svalnaté zápěstí. Měl symbolizovat sílu a odvahu. Jeho mohutnou postavu nezměnily ani tři roky závislosti na čemkoliv, co se dalo vypít, spolknout nebo šlukovat, ale holky ho už nebavily. Jenom jedna jménem Marjána, tu miloval stále. Často přemýšlela, jestli Tony není teplouš. Dospěla k závěru, že si klidně může hodit korunou. Vlastně to vůbec není důležité, musí ale na něco myslet, aby ji nedohonily problémy, kterým se pokouší utéct...
"Niki, prober se. Spíš s otevřenýma očima." Dloubl do ní krabičkou cigaret. "Vem si, bude ti líp," říkal to jenom proto, aby ji vyprovokoval k jakékoliv reakci (která, jak tušil, bude opět něco ve smyslu "Kouření a jeho následky", ale koneckonců všechno lepší než to ticho). Nelíbila se mu takhle zamyšlená, nutilo ho to taky se zamýšlet a to on dělal nerad. Minulost měl (spíš si vroucně přál mít) uzavřenou a nehodlal se v ní znova hrabat. "Jo, myslím, že máš výjimečně pravdu", hrábla po krabičce, "a co voheň, to si ho mám vykřesat?" Viděla v jeho očích překvapení, ale nedal na sobě nic znát. Obratně chytla zapalovač a s gustem si zapálila.
Jedna nula pro ni, tohle fakt nečekal, dostala ho. "Když už si slečna Slušná přes všechno nebezpečí zapálila, tak ji v tom přece nenechám." A vzal si z poloprázdné krabičky další. Vyfoukl kouř, který tiše stoupal směrem k starodávnému vyřezávanému lustru. Za chvíli byla místnost plná šedomodrého dýmu. Následujících pár minut se oba pilně věnovali likvidaci svých plic. Pozorovali mlčky mlhu líně se vlnící ode zdi ke zdi. Když se Tony natahoval to ráno už aspoň potřicáté k popelníku, najednou na ni promluvil tónem, který dobře znala a upřímně nesnášela, protože ho používal jenom když si byl stoprocentně jistý svým vítězstvím. Mluvil pomalu a zřetelně, tak, jako když trpělivý učitel posté vysvětluje příklad natvrdlému prvňákovi. "Dal sem ti cígo, ty sis zapálila a dokázala tím, že seš doopravdy moje sestra, takže už žádný přednášky na téma rakovina plic, jasný?"
Mrkla na něj. "Brácha, my sme v tomhle stejný, ale úplně. Prostě se musíme furt provokovat, bez toho zkrátka život nemá šťávu a my to voba víme." Pochopil ji úplně přesně. Zase měla, jak si velice nerad přiznával, pravdu. "Tony, dej mi ještě cígo, please." Mlčky ji podal cigarety a počkal, až si zapálí. "Taky ti připadá, že ten pokoj vypadá mnohem líp, když v něm visí kouř?" Rozhlédla se. Staré růžové tapety s letitou nikotinovou patinou, obrovský sekretář z tmavého dřeva přeplněný porcelánem zabírající celou jednu stěnu, masivní křesla, která byla jistě před sto lety nádherná, teď však vypadala ošuntěle, růžové čalounění se na mnoha místech trhalo, kulatý karetní stolek se choulil pod váhou zlatě zdobené vázy plné suchých růží a špinavé závěsy jenom podtrhly už tak dokonalou ukázku síly času. Ale když se pokoj zahalil do vonící mlhy, působil úžasně klidně až přízračně, jako by se zastavil čas.
"A všiml sis, že tu není ani jedna kniha? Když kouřil, tak ho knihy nesměly otravovat. Byl to asi zvláštní člověk." "Byl to zkrátka knihomol úplně jako ty." Uraženě mu odsekla a vzpomněla si na dětství, kdy se spolu hádali v jednom kuse. "Já nejsem knihomol, jenom mám ráda literaturu." Už se chystal k nějaké ironické poznámce, ale nebylo mu to umožněno. Oba sebou trhli, když zaslechli zvuk motoru. Skrz zažloutlé záclony dobře viděli bledě modrou oktávku, jak opatrně vjíždí do zahrady. "Fuj, už teď slyším, jak jim otec poleze do zadku, aby nám dali slevu", nevědomky zvýšil hlas a vstal z křesla. "Je mi z toho na nic, fakt se nebudu účastnit škemrání u těch vylízanejch pablbů."
Potřeboval se trochu uklidnit. Snažil se nemyslet na svého otce, kterého považoval za slabocha. Postavil se zády k oknu a pohlédl na svou sestru. Tmavé, husté, nezkrotné vlasy jí padaly do obličeje a skrývaly její černé oči, jimiž se dovedla podívat tak ostře, že z toho šel strach. Víc než kdy jindy mu připomínala Carmen. V obřím křesle se její po matce drobná postava ztrácela, mohla se v něm rozvalovat jak se jí zachtělo. Rukou si odhrnula pramen vlasů, který jí neustále rozčiloval tím, že se z jakéhokoliv účesu vysmekl a překážel. Oči měla kvůli kouři přivřené, vypadala klidně, skoro ospale.
Tony ale věděl, že to je ticho před bouří, že se během dvou sekund může z této klidné Carmen připomínající kočku stát sopka chrlící lávu do všech stran. Často jí z legrace říkal, že ji v porodnici vyměnili, protože se nikomu z rodiny nepodobala s tou svou snědou pletí a tmavýma vlasama. Vždycky se tak rozčílila, že jí neposedné vlasy lítaly kolem hlavy jako mračna při bouřce. On ale věděl, že je po Ingrid, matce jejich matky, která byla Italka se vším všudy a v české kotlině strádala. Bohužel zemřela dřív, než se malá Niki narodila. On sám si Ingrid pamatoval jen mlhavě, ale na její pravý italský temperament zkrátka nemohl zapomenout. Nikdy Niki o babičce neřekl, přemýšlel proč. Asi se mu líbí, že o tom neví. Řekne jí to v pravý čas.
Z úvah ho vytrhlo její netrpělivé gesto. "Ty mi máš tak co vyčítat, že spím s otevřenýma očima. Stojíš tu, koukáš na mě, jak kdybys mě viděl poprvé a ani si nevšimneš, že ti skoro hoří ruka." "Do prdele." Rychle hodil nedopalek do porcelánového popelníku, který předtím vytáhl ze sekretáře. Špaček tiše zapadl mezi hromadu dalších. "Seš ňák mimo, o čem si tak usilovně přemýšlel? Pochlub se." Zvědavě ho sledovala ostrým pohledem bez nejmenší známky ospalosti.
Podíval se na ni, zapálil si a už zase jako obvykle s lehkým úsměvem a rádoby vážným hlasem řekl: "Přemýšlel sem o tom, co matka asi udělá, až najde svou hodnou dcerušku, svoji pýchu, s jejím zkaženým bratrem v zahulené místnosti s cigaretou v puse a horou vajglů v popelníku. Mám pocit, že má pro ten okamžik připravený speciální proslov, který už sem sice jednou slyšel, ale klidně si ho jako nezúčastněný posluchač poslechnu ještě jednou. Strýc přijel před pěti minutama. Každou chvíli se po nás začnou shánět a tvůj osud bude zpečetěn."
Pozorně ho sledovala, rozčílená tím, že nepoznala, jestli to myslí vážně nebo ne. Použil naprosto stejný vítězný tón jako před chvílí. Pozoroval ji s tím lehkým úsměvem na rtech. Z jeho očí poznala, že se dobře baví jejím váháním a že se musí přemáhat, aby se nerozesmál. Tak to ne. Vstala a vzpurně pohodila hlavou. "Vyval cíga, brácha. Když průser, tak pořádnej." Už to ani jeden z nich nevydržel. Smáli se a nemohli přestat. Smáli se do očí krutému osudu, smáli se, i když tušili, že by měli spíš brečet. Smáli se na truc všem a každému. Bratr a sestra se v tom okamžiku těsně semkli a připravili se na dlouhý a nejspíš beznadějný boj. Jenom ještě netušili neomezenou moc a sílu protivníka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama