Kdo necítí bolest, bolestí žije.

Hraběnka začíná psát...

12. června 2008 v 20:03 | B.A.P. |  Beatrix
Hm... Beata Agnes Philomena von Mondaap. To je pěkné méno. A odedneška patří jenom mně. Zní honosně a vznešeně a hlavně dost vyjímečně. A přesně taková já jsem. V žilách mi koluje krev králů, ale i chudáků, géniů i umělců...
Jen já si určuji, koho pustím do okruhu svých přátel, jsem dost vybíravá a intelektuálka, ale taky nevypočitatelná. Nenechám se spoutat. Nikdy a ničím, oni to pořád zkou´ší, ale já jsem chytřeší a vždy o krok napřed. Nikdo přede mnou neuteče, když se na něj zaměřím. Jsem zákeřná a nemilosrdná, dovedu být krutá a dost často ničím a zabíjím své přátele...
Někdy se zkrátka úplně přestanu ovládat. Ptáte se, kdo jsem?
Aristokratka a dábelskými choutkami a dobře Vám všem radím, nesnažte se se mnou spřátelit. Mé objetí studí jako ledový závan ze sklepení a můj polibek Vás zahubí...
Ano, jsem krásná, ale je to krutá krása, falešná a mrazivá. Zároven jsem i neskutečně odporná, to bohužel každý zjistí až příliš pozdě. Na mých obnažených kostech visí cáry masa, místo vnitřností jen odporný rej praskajících červů a když promluvím, ze ztrouchnivělých úst mi vytéká čerstvá krev, která se řine na zbytky svatebních šatů.
Ano, jsem stará... Velmi stará. Dokonce už ani netuším, jak moc. Těžko se mi ohlíží zpět, když vidím tu krvavou cestu plnou utrpení, co za sebou nechávám. Já nejsem krvelačná ani zlá, jen velice osamělá. V podstatě si stále jen hledám přátele. Po celou dobu své existence. Přátele, známé, milence, i milenky. Byly jich tisíce, možná víc.
Vlastně dodnes netuším, proč tak rychle odcházejí a proč já stále zůstávám.
Je to nejspíš kvůli tomu, že (narozdíl ode mne) dokáží zemřít. To á se nikdy nenarodila a tudíž nikdy nezemřu. Zkrátka buď jsem, nebo nejsem, někdy ani pořádně nevím. Čím si ale jistá jsem, že se smrtí posledního člověka odedu i já... Ale kam, to už netuším.
A někdy bych tam už vážně ráda byla, zvlášť teď poslední dobou, kdy se řady mých přátel a obdivovatelů rozrůstají geometrickou řadou. A já vím, jaký osud je do jednoho čeká, už jsem to viděla tolikrát... Někteří jsou silní a odolávají dlouho, ale nakonec se vždy podvolí a usnou v mé mrazivé náruči. Pro jeden polibek umírají...
A já je pokaždé a znova musím políbit, a pak navždy opustit. Je to nespravedlivý úděl. Ale dost bylo řečí, chtěla jsem sepsat svůj příběh. Nebude to nic lehkého, ale já jsem zvyklá na náročné úkoly. I když jsem dost přelétavá, své povinnosti plním. Tedy většinou, výjimka se vždycky najde.
Už teď je jasné, že bede muset kontaktovat staré známé, na tak dlouhý a spletitý příběh si sama netroufám a taky už mi staletí zamlžila některé podrobnosti. Lord Alexej a baroni Nikita a Draquez mi jjistě rádi pomohou, my čtyři jsme spolu zažili spoustu krásných, ale i neskutečně smyutných chvílí plných smíchu, lásky, slz, bolesti i marných proseb. Jen mám trochu obavy, pánové jsou poslední dobou velmi zaneprázdnění, jejich prosperující podniky jim bohatě vynáší... Nebo spíš odnáší? No, nechme to stranou, dám jim vědět.
No a asi také nastal čas na přátelské posezení s mou sestřenicí, nyní již lady d´Emmesse a s naší společnou známou madamme Anastasií. Zavzpomínáme po dlouhé době na staré dobré časy, už se těším.
Ale poslední dobou mají všichni tak nějak moc práce, koneckonců, včetně mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama